RECENZE: Dvě pětiny Radiohead v Praze snivě mámily i rockově burácely

Z poměrně tradiční kytarovky se postupem času Radiohead vyprofilovali v žánrově nepolapitelné těleso, které s hudbou zachází po svém, pudově, bez jakýchkoliv dogmat. Ne každému z fandů „starých časů“ se chtělo jejich cestu následovat, ale to Radiohead a jejich frontmana Thoma Yorka trápilo pramálo.

Svobodně si Yorke počínal i v rámci sólové tvorby a nejinak je tomu i v případě projektu The Smile, v němž se sešel s kapelovým parťákem Jonnym Greenwoodem, kromě jiného originálním tvůrcem filmové hudby, spolupracovníkem režiséra P. T. Andersona.

Jít na koncert The Smile neznamená dostat nějakou „light“ verzi Yorkeovy a Greenwoodovy domovské kapely. Určité styčné body samozřejmě nalezneme, ale týkají se spíše přístupu k hudbě než v konkrétních postupech.

9 fotografií

Jak naznačilo debutové album A Light For Attracting Attention, a koncert to ještě znásobil, trojice skvělých muzikantů, kteří na sebe perfektně slyší, jako kdyby hudbu tvořila tady a teď, chytala útržky melodií poletujících ve vzduchu a splétala z nich písničky.

Nedá se říct, kdo z těch tří měl hlavní slovo a koho dříve sledovat. Nikdo nebyl hlavním tahounem, byli jím všichni tři. Pozornost těkala z jednoho hudebníka na druhého, přičemž brilantní hry bubeníka Toma Skinnera nebylo možné se nasytit. Jeho složité, s naprostou lehkostí a brilancí odehrané rytmické vzorce, se proplétaly s pozvolna gradovanými melodickými motivy, s nimiž si The Smile labužnicky pohrávali, rozvíjeli je a nanášeli na ně slastně opojné zvukové barvy.

Občas jim ze strun lezla snivá kytarová psychedelie jak od raných Pink Floyd, jinde zase díky matematicky přesné rytmice evokovali německý krautrock, kapely typu Can nebo například náš Dunaj. Nedrželi se „svých“ instrumentů, Yorke hrál na kytaru, basovou kytaru i klávesy, Jonny Greenwood rovněž střídal kytaru s baskytarou, kterou rozezvučel smyčcem, a nezalekl se ani harfy. Od bicích ke klávesám si občas odskočil i Tom Skinner.

The Smile 85 % Forum Karlín, Praha 19. května 2022

Pocitů, nálad a emocí probouzelo jejich vystoupení i díky nápadité, účelné a vrcholně vkusné scéně dost a dost. Chvílemi se bylo možné o hudbu až opřít, jindy se v ní pozvolna rozpouštět. Na hudebnících bylo vidět, s jakou chutí a radostí se do písniček noří, nešlo o žádné chladné akademické vystoupení.

Zaznělo kompletní debutové album, jen s přeházeným pořadím písniček – začínalo se Pana-vision, na závěr základního bloku zazněla You Will Never Work In Television Again. V rámci přídavků zazněla úplně nová skladba Friend Of A Friend nebo Yorkeova sólová Feeling Pulled Apart By Horses.

Napsal-li jsem před nedávnem o koncertu Rammstein, že šlo o společenskou událost, na níž se slušelo „vidět a být viděn“, koncert The Smile byl vzácným zážitkem, o kterém se nejspíš ještě několik dní ponese nadšená spiklenecká šuškanda.