Petře, vystupujete tady v Novém Jičíně na minifestivalu s názvem Legendy 3. Zajímalo by mě, jak se Vám osobně líbí označení legenda?

No, člověk to tak nepočítá ty roky, ale je pravdou, že příští rok to bude již nějakých 30 let, co hraji profesionálně. Pokud tedy nepočítám ty roky, kdy jsem začínal. Je to takové sladkokyselé, chvíli se mi to líbí, chvíli ne.

Vaše písně, především ty z počátku Vaší tvorby, již téměř zlidověly a zná je téměř každý. Máte posluchače napříč generacemi. Jak si vážíte toho, že Vás poslouchá nejen generace, která na Vás vyrostla, ale rovněž mladší publikum?

No, tak nemám zase tolik iluzí, že by mě nová generace až tolik poslouchala, ale spíš na tom ti mladší vyrůstali jako děti, je to muzika jejich rodičů. V každém případě je to velmi příjemné, protože jeden moudrý pán říkával, že písnička, která není poslouchána, není písní. A o tom to je. Jsem strašně vděčný, že dějiny šly tak, jak šly a že ty písničky jsou známé. Dokonce se stane, že mi občas vypadne text a publikum to vezme za mě.

Fungujete prakticky 30 let. Jak moc je náročné se na vrcholu udržet po takovou dobu? V minulosti bylo mnoho skupin a zpěváků, kteří rychle vyletěli, ale za několik let se po nich doslova slehla zem.

Na to je takový recept, který není ověřený, ale myslím si, že není třeba dělat blbosti. Zbytečně se plašit nebo vozit na bulváru, protože to je taková falešná sláva. Je dobré dělat fajn muziku a vážit si příznivců. Vážit si každého fanouška, který přijde na koncert a nevozit se na té falešné slávě. Dnes je mnoho interpretů, kteří v poslední době přišli a pletou si dvě věci - být známý a být populární. Být známý, to znamená např. vyrýt zlatý prach v bulváru a být populární znamená, od slova populi (lidový), že lidé chtějí Vaše písničky.

Dá se nějak porovnat situace, kdy jste začínal a současná doba? Nakolik je dnes těžší nebo jednodušší se dostat v tom pomyslném žebříčku nahoru? V současnosti existuje řada soutěží, jakými byli v poslední době Hlas Česko Slovenska nebo SuperStar...

Dnes je internet a první dojem může být takový, že je nyní lehká cesta. Ovšem není tomu tak z jednoho prostého důvodu, protože to dělají všichni. Lidé jsou přesyceni nabídkou všech těch, kteří chtějí dělat muziku. A vydrží jen ti nejvytrvalejší, jen ti, kteří mají koncepci a plán. Kdo má názor a není ochoten si do něj kecat, kdo chce dělat heavymetal, tak nemůže v rámci prosazování svého jména vařit v televizi apod. Prostě musí být metalista. Blázen se svou image, který je přitažlivý, má takový magnetismus umělce. Jenže někteří noví, kteří přichází, jsou takoví nedočkaví...

Jakého máte Vy osobně oblíbeného zpěváka nebo skupinu?

V Česku se mi líbí humor, jaký má v textech Ondřej Hejma a jeho kapela Žlutý pes. Kvůli nadsázce (např. bohatší jsou paka, polovina lidstva nemá na panáka). Líbí se mi v tom ta lehkost. Vzpomínám si, že když jsem začínal, tak to byl příval právě kvůli lehkosti jeho textů.

Z nových kapel se mí líbí Chinaski. Vždy jsem si velmi vážil písničkářů, jakým byl například Karel Kryl. Z poetů to byl Josef Šimon, který byl takový odchovanec Josefa Kainara, pokud to vidím dobře. V Čechách je nepřeberné množství dobré kultury. Samozřejmě i zde, stejně tak jako na Slovensku, jsou lidé, kteří to berou vážně a naopak také ti, kteří si myslí, že to mohou vzít tak nějak naokolo a berou to právě přes bulvár takovým tím laciným způsobem.

Máte nějaké přání, s kým byste chtěl vystupovat na vlastním koncertě nebo něco společně vytvořit?

Máme velmi nadstandartní vztahy s Jožo Rážem. Párkrát jsem ho měl jako hosta na turné, stejně tak jako Vaša Patejdla, se kterým máme rovněž velmi dobrý vztah. Málokdo ví, že právě Vašo Patejdl hrál na klavír v nahrávce písničky Kristínka snad iba spí, když jsme začínali. Od té doby jsme kamarádi. S Jožom jsem nazpíval duety... Jsou to takové dlouholeté dobré muzikantské vztahy a líbí se mi, že tito lidé nezblbli, zůstali sami sebou, měli vlastní (velmi nekompromisní) názor v hudbě i na život. Rád bych tedy ještě s nimi něco natočil.  

Blíží se 30. výročí Vašeho působení. Co chystáte v nejbližší době?

Já teď začínám připravovat muzikál. Oldřich Lichtenberg, jako asi nejznámnější producent muzikálů, mi navrhl, že bychom spolu mohli něco zkusit. A postupně to album. Už jsem v tom stádiu, že už nemusím každý rok vydávat album. Naposledy tomu tak bylo v roce 2009. Jinak se věnujeme koncertům s kapelou, např. na festivalech. Už jsem opravdu v tom stádiu, kdy už nemusím spěchat a raději udělám něco, s čím jsem spokojený.

Máte kolem sebe poměrně mladou kapelu. Říká se, že zvuk je teď více rockovější.

Je to hlavně díky Mišovi Kovalčíkovi. Je to taková naše rocková legenda. Začínal s kapelou Metalinda, hrával v Greksabatě s Mariánom Greksom, spolupracoval s Jankem Ledeckým, se kterým nahrával i muzikály. A v současné době hraje se mnou. Je to tedy díky Mišovi, jenž tomu dodává takový rockovější sound. Ovšem nechceme se tvářit jako heavymetalová kapela. Nikdy jsem se netvářil, že jsem hardrockový zpěvák nebo underground. To necháme ostatním. Mně se líbí poprock, dělat pěkné písničky s dobrými rockovými kytarami.

Děkuji za rozhovor.