Ať už si o něm myslíte cokoliv, jedno mu upřít nemůžete: v česko-slovenském rybníku od Košic po Aš patří k těm největším rybám. Když se v jeho rodné Bratislavě zeptáte na ulici Teslovou, jen málokdo vám dokáže odpovědět, kde ji hledat. O Rážově prodejně motorek, která leží právě na téhle ulici, však ví skoro všichni. Přestože se poslední dobou lidí straní, v backstage svého obchodu se Jožo Ráž rozpovídal docela nebývale. "Rozhovory moc nedávám," přiznává na rovinu, když jeho asistentka přinese sklenice s vodou. "Myslím si, že kdo umí, nemluví a naopak kdo neumí, mluví," vysvětluje. Hned v téhle větě se skrývá směsice sebevědomí, rockerské pózy, provokace a upřímnosti, tedy atributů, které Ráže zdobily vždycky. Ve stejném duchu se nesl i zbytek rozhovoru, pořízeného jen několik dní poté, co Rážova skupina Elán vystoupala na vrchol - odehrála koncert ve vyprodané newyorské Carnegie Hall.

Jak vznikl nápad hrát v Carnegie Hall?

Carnegie Hall je světově proslulý sál, ve kterém hrály všechny špičky světa včetně našich oblíbenců Chicago. Když jsme zakládali skupinu, velice jsme obdivovali kapely, které tam hrály. A říkali jsme si, že až my budeme velká kapela, že tam uspořádáme koncert také. Před dvěma lety dozrál čas k tomu se pokusit náš plán zrealizovat, tak jsme to začali řešit. Bylo to složité, ale náš geniální manažer Michal Čimera to dotáhl do úspěšného konce, takže jsme tam - navzdory všem problémům a těžkostem, které nám s tím dělali - vystoupili. A byla to bomba.

Jak dlouho jste se na koncert připravovali?

Trvalo to dva roky, protože nám různé struktury dělaly různé problémy. V Carnegie Hall jsou zvukové limity a s rockovým podáním našich písniček bychom tam nemohli hrát, to by nám vypli proud. Takže jsme asi dva týdny pracovali na speciálním unplugged programu.

To je docela málo...

(smích) Já jsem nikdy nezkoušel, nesnáším to a nikdy to dělat nebudu.

Nevěřím.

No, je to tak. Já jsem nikdy necvičil a na nic hrát neumím. Jenom když přede mnou stojí publikum, třeba deset tisíc lidí, to zahraju. Jinak fakt neumím nic, jenom zpívat.

V Carnegie Hall stejně jako na všech koncertech v posledních letech hrajete jedinou převzatou věc - písničku "Stužková" spojujete s coverzverzí "Let It Be" od Beatles. Proč zrovna tuhle?

Beatles jsou nám blízcí, to je jasné. Jsou učiteli rokenrollu na celém světe. A proč zrovna "Let It Be"? Ta písnička vyplynula z toho, že se náhodou hodila do aranžmá "Stužkové". Vašo jednou prostě dohrál "Stužkovou" a plynule přešel k předehře "Let It Be". Zdálo se nám to jako fajn nápad, tak jsme ji začali hrát a zpívat a od té doby ji už hrajeme na koncertech vždycky.

Záznam vašeho vystoupení má vyjít na nosiči ještě před Vánoci, čímž se zařadí k dalším živákům a výběrům. Nová studiová deska Elánu "Anjelská daň" se však rodí už tři roky. Proč tak dlouho?

To bychom taky rádi věděli. Máme za sebou dvacet tři platinových desek, jsme hodně úspěšní a laťka je hodně vysoko. Máme problém cokoliv vypustit, protože se nám nezdá nic dobré. Přesně z tohohle důvodu jsme v mezičase vyhodili dvě desky do koše. Jsme z toho tak oblblí, že už neumíme poznat, co je dobré a co není a netroufáme si nic zveřejnit. Čím dál víc je problém udělat dobrou desku. Tenhle rok ji už ale musíme udělat.

Prozraďte o ní něco víc? Fanoušci ví jenom tolik, že se na ni objeví tři několikrát hrané písně...

To není jisté, že tam budou. Neumím o nové desce říct nic konkrétního. Jen to, že se dělá hrozně těžko a že ji prostě musíme udělat. Protože buď ukončíme svoji činnost, nebo uděláme novou desku. Do konce tohohle roku. To je všecko, co o ní můžu říct.

Opět spolupracujete s textařem Borisem Filanem?

Samozřejmě. A to je právě problém. Těžko se to říká. Tvorba je strašně složitý problém, nejtěžší na světě. Kdyby to bylo lehké, dělá to kde kdo. Ale ono to nejde lehce, protože se musíš napojit na ty nebeské varhany a musíš to slyšet. A když to neslyšíš, nepomůže ti nic. Já si sednu za klavír, něco tam brnkám, pak to zavřu, naseru se a opiju. Nic mi z toho nevyplyne. Rozumíš? Čekám prostě až zas uslyším. Čekám už tři roky.

A není Boris naštvaný, že jeho texty leží ladem?

Neleží, právě že neleží.

Aha, takže textařovi to také nepíše...

On píše knížky a dělá všechno možné. Má toho dost. Prostě jsme došli do bodu, kdy jsme nazpívali všechno o všem, a už nevíme, o čem dál zpívat.

Kolik že má Elán na kontě platinových desek?

Dvacet tři.

Jak v tom případě vnímáte kritiku, která se říká, že posledních několik desek Elánu bylo vyloženě slabých?

Já si nemyslím, že by byly poslední desky slabší. Podle mne jsou pořád lepší a lepší. Lidé stále chtějí, aby se dobře bavili, aby to bylo inteligentní, aby to bylo to samé a zároveň aby to bylo jiné. My se vyvíjíme, měníme a chceme dělat věci po svém. Takže to všechno jde těžko zkombinovat. Tvorba je pekelná mozaika a v ní se vyznat... Kdo netvoří, nepochopí, co to jsou za muka.

Vstřebáváte vlivy od jiných kapel?

Žádnou muziku neposlouchám a nesnáším ji.

Tady v Bratislavě se to jenom hemží místy, o kterých jsou písně Elánu. Když tak někdy jdete městem, uvědomíte si, že třeba zrovna o téhle čtvrti máte písničku?

Všechny naše věci jsou ze života a mají reálný základ. Kdybych byl vzpomínací typ, určitě bych si vzpomněl, ale já nevzpomínám. Žiju dneškem a vím, co bude maximálně za tři dny. Jinak dopředu a dozadu nic.

Najdeme tu ještě v nějakém baru Čabu?

Čaba už umřel, je to dávno. Pracoval v hotelu Kyjev, kde dělal uvaděče. Byl to skvělý kluk a výborný boxer, těžká váha. Ať je mu země lehká.

Jak dnes vnímáte vaši nehodu z roku 1999?

Nepamatuju si z toho nic. Prostě jedu ze studia, kde jsem zrovna dozpíval písničku "Voda čo ma drží nad vodou", a najednou tma. Pak se vzbudím v nemocnici, jsem celý rozlámaný, katastrofa, nemůžu chodit. Ptám se, jaké je datum, a zjišťuju, že jsem byl dva měsíce mimo.

Limitují vás pozůstatky nehody v něčem?

Velice těžko jsem se učil chodit. Čtyři roky jsem denně trénoval rehabilitaci, absolvoval jsem pět operací, z nichž čtyři nic nevyřešily, až pátá v Německu mi umožnila chodit. Dnes nemám žádné problémy, ale musím pořád cvičit. Mám v sobě všelijaké kovy, titanovou destičku v hlavě a tak dál. Musím se tedy starat o to, že jsem přežil, ale jsem za to rád. Byl to zázrak, při kterém se sešlo mnoho okolností. Kdyby jediná chyběla, už nežiju.

Asi se vám hodně změnil život...

Mně se nezměnilo nic, jenom jsem přestal spěchat. Měl jsem moc práce, furt jsem lítal a dělal... Dnes už nemusím. Sednu si a kašlu na všecko. To je jediný rozdíl. Ale jak říkám, jsem rád, že jsem naživu, jenom nevím proč.

Když jste ležel v nemocnici, stal se z písně "Voda, čo ma drží nad vodou" obrovský hit. Vy ji ale prý údajně nemáte rád?

Nemám.

Mockrát odezpívaná?

To ne. Já už v tom studiu tehdy věděl, že to bude hit. Nelíbila se mi, ale bral jsem to jako kšeft. Že ji prostě nahrajeme pro film a zapomeneme na to. Pak se ale stala ta nehoda, písnička šla do rádií, tam se točila... a dneska před každým koncertem slyším, že na závěr musíme dát "Vodu". Fakt ji nesnáším.

Máte naopak nějakou výrazně oblíbenou skladbu?

Jo, zbytek naší produkce mám rád celý, protože to jsou moje děti. Jenom ta "Voda" mi leze na nervy. Co mám dělat? Chlapci z kapely to ví a když mě chtějí na zkoušce před turné namíchnout, tak nahlas dávají návrhy, abychom si ji zkusili. (smích)

Říkal jste, že hudbu neposloucháte, ale přesto - zaujala vás v poslední době nějaká slovenská kapela, která by mohla být nástupcem Elánu?

Taková není. To, co jsme udělali my, se nedá zopakovat. Není na to doba ani oni nejsou takové charaktery. Všichni jsou na dva tři roky. My to děláme pětatřicet let a furt jsme na špici. To musíš být kurva charakter, chápeš to? S námi začínaly stovky kapel, ale nevydržely. To musíš umět makat a chlastat a makat a chlastat a pořád. A nic za to. Dvě stě padesát koncertů ročně po sedm roků, za vystoupení sto padesát korun čistého, což je stěží na stravu. A musíš to furt dělat, musíš to vydržet. Všichni umřeli nebo se upili nebo to nezvládli. A my jsme to zvládli, proto jsme nejlepší kapela, to je celé. Vydržet, o tom to je.

Není to také tím, že se prosazuje čím dál víc stylů a publikum se zužuje?

Tak celkový trend ve světě je takový, že všechno jde do prdele, umění ztrácí pravou hodnotu. Čekám na moment, kdy začnou zpívat synťákoví zpěváci a končím s hudbou. Ten zpěv je jediné, co zatím dělají jenom živě. Já nesnáším, že všechno je děláno na počítačích. To pak už nebude muset nikdo hrát, bude stačit naprogramovat počítač, aby chrlil hudbu a on bude. Všichni na to tancují a všechno, ale já tuhle produkci nesnáším. Mám rád poctivou muziku a ta mizí. Je strašně málo muzikantů, kteří umí na něco hrát, protože to není potřeba. Stačí si to doma naťukat do počítače a má vymalováno. Nebo superstar. Nějaké talenty přijdou do televize, zpívají a myslí si, že jsou hvězdy. Ale to dehonestuje celou pop music, je to katastrofa. Oni dostávají takový mediální prostor, jaký já jsem nedostal za celý život. Ale já mám kurva něco za sebou, něco jsem nabídnul. Ale oni? Zpívají nějaké převzaté písničky a nic. Ale dobře, když chtějí, ať to dělají, ale já s tím nechci nic mít. Volají mě tam do poroty, nabízejí velké peníze a tak dál. Říkám jim: Když vám povím svůj názor na tohle celé, můžete to zabalit. Mě tam nevolejte. Nemám nic proti lidem, kteří to zkoušejí, je to šance. Ale že se z toho dělá národní zábava a že ti lidé jsou zneužívání... Je to celé neférové, katastrofa. A tohle je vývoj všeho.

Jezdíte pořád na motorce?

Ano!

Za kolik vteřin uděláte Bajkalskou ulici?

Za tři. (smích) Ta mašina má sto čtyřicet pět koní, není to žádná srágora!

Jak prosperuje váš obchod s motocykly?

Zlepšuje se to, ale za těch čtrnáct let, co v tom dělám, jsem si z toho obchodu ještě korunu neodnesl.

Takže to máte spíše pro zábavu.

Přesně tak. Cpu do toho peníze, jsem nejlepší prodejce motorek na Slovensku, ale vyžít se z toho nedá.

Žijete tedy z hudby?

To já nevím. Mně nic peníze nenese, takže přísahám bohu, že nevím, z čeho žiju.

Ale no tak. Ani těch třiadvacet platinových desek vám nic nenese?

Ale tak trošku jo. Tantiémy mám osm set tisíc ročně, z čehož zaplatím nájmy a telefony. Jinak fakt nevím, z čeho žiju.

Zabrusme na chvíli do politiky. Čím to je, že nemáte rád Ameriku, kterou jste v mládí obdivoval?

Je to tím, že žije na účet celého světa a na velice vysoké úrovni. Hrozně moc spotřebuje a vyprodukuje velké množství odpadu. Kdyby Čínani žili tak jako Američani, zeměkoule vydrží tři dny. Jsou panovační, zlí a rozmazlení, nepodepíšou žádné dohody o emisích ani nic podobného. A když někde objeví naftu, napochodují tam s vojskem a vezmou si ji. Druhá věc je ta, že jsem Ameriku několikrát projel a viděl jsem své. Je hrozně těžké potkat tam inteligentního člověka. Oni tam jsou, ale žijí za tmavými skly drahých limuzín a nepřijdete s nimi do kontaktu. A ti obyčejní lidé, osmdesát procent populace, jsou takoví blbci, že se s nimi nemáte o čem bavit. Jsou to takoví pitomci, že mnozí neumějí číst a psát. A když zmáčknou tlačítko a nevypadne jim hamburger a kola, rozpláčou se. Víš, oni v těch filmech jsou nejlepší a vyhrávají všechny války, ale ve skutečnosti je to úplně jinak.

Je vám bližší Rusko?

Rusko v porovnání s Amerikou je něco úplně jiného. Tam jsou inteligentní lidi, každý na ulici vám dokáže něco zarecitovat, třeba Puškina. Žádné blbce jsem tam nepotkal.

Podle odborníků je ta země silně zkorumpovaná a obrací se opět k centrálnímu řízení.

To je složitá debata o vývoji celkového vývoje na zeměkouli. Já říkám, díky bohu za Rusko takové, jaké je. Mají nejlepší zbraně na světě, o generace lepší než Američani. A právě kvůli tomu se na zemi udržuje rovnováha. I Čína se chová relativně slušně, protože Rusové jsou takto silní.

Vnímá Slovensko debatu o radarové základně v Česku?

To považuji za totální blbost. Je to kšeft, nic jiného. A to je celá Amerika, všechno pro kšeft.

Sledujete ještě slovenskou politickou scénu? Je o vás známo, že v minulosti jste podporoval Vladimíra Mečiara...

Já ho podporuji pořád. Ale politickou scénu nesleduji a nemíchám se do ní. Jak jsem řekl v jedné písničce: politika je jenom pro ty, kterých se to týká.

Chodíte volit?

Chodím. Ne že by to mělo nějaký velký smysl, ale snažím se být slušný občan.

Užíváte si ještě popularitu?

Populární muzika se bez popularity dělat nedá. Kdyby se dala, dělal bych to bez ní. Popularita je něco strašného. Za barákem furt číhá nějaký paparazzi s foťákem a čeká, nevím na co. Jdu si koupit tričko do obchoďáku, tam mě s ním někdo cvakne a druhý den je velký titulek v Novém čase "Ráž mění kabát". Furt mě někdo otravuje. Často se objeví nějaký milý člověk, který má pocit, že by si s tebou měl vypít. Já na ty lidi koukám a říkám si, co to do nich vjelo. Tohle bych si já v životě nedovolil! Byl jsem teď na dovolené v Chorvatsku a měl jsem od cestovky zaručené, že naše bungalovy v lese mi poskytnou dostatečnou intimitu a že nějaké Čechoslováky můžu potkat jenom u jídla. Co si myslíte, že se stalo? Přijeli jsme tam a před bungalovem stojí tři slovenské rodiny. Ahoj Jožo, to je bomba, že jsi tu... V noci jsme se sbalili a utekli. Jednou to přežiješ. Ale když je to furt a třicet let, zblázníš se z toho! V šestaosmdesátém jsme měli takové období, že jsme byli děsně slavní. Vyšel jsem na ulici a lidi ze mě strhávali oblečení. Katastrofa. Tehdy jsem říkal našemu textaři: Borisi, já se na to vykašlu. Vždyť takhle se nedá žít. A on na to: Jo, je to špatné. Ale horší to bude, až už to nebude. (smích) A tak nám to zůstalo.

Ani potlesk publika vám už není příjemný?

To je dost podstatné, když ti tleskají. Protože publikum je nekompromisní. Buď ti tleská, nebo píská. Takže lepší je ta první varianta. Já publikum miluju, ale nesnáším, když mi leze do soukromí. Vidí poprvé v životě Ráže a mají pocit, že se se mnou musí vyfotit, ale to nemůžeš, když jsou jich tisíce. To prostě nejde. A když je odeženu, řeknou, že jsem namyšlený. Takže já nikam nechodím, protože nemůžu. Jenom teda do ciziny, kde doufám, že nikoho nepotkám. Nebo se doma zavřu, zatáhnu záclony a vypnu telefony. Dám si skleničku whisky a je mi dobře.