RECENZE: „Láskometal“ bývalého frontmana HIM je kýčovitý a impotentní

HIM, což byla zkratka pro His Infernal Majesty, byli dokonalým příkladem toho, jak humbuk a promyšlená (nikoliv ale originální) image vítězí nad hudbou samotnou. Základem byla vlastní škatulka „love metal“ a stylizovaný pentagram zvaný „heartagram“, což byla kombinace srdíčka a pentagramu. Tedy něco jako emo a black metal dohromady, což je samo o sobě podezřelé, stejně jako názvy alb jako Greatest Lovesongs Vol. 666 nebo Razorblade Romance.

S hudební stránkou věci si příliš hlavu nelámali, něco obšlehli od mnohem invenčnějších Type O Negative, zbytek dodali od dalších rádoby gotických metalových uskupení, vyztužili marcipánem a do čela poslali zpěváka s uhrančivým kukučem, do kterého se fanynky houfně zamilovávaly. Toť ve zkratce modus operandi HIM, po nichž zbyla hitovka Join Me in Death a předělávka Wicked Games od Chrise Isaaka.

Neon Noir je cele dítkem svého stvořitele, Ville Valo kromě zpěvu obstaral i všechny nástroje, přičemž hudebně i ideově pokračuje tam, kde HIM skončili. Základem je chytlavá, popová melodie, zabalená do akorát tak tvrdých kytar, aby byl výsledek stravitelný pro rockery i popíkáře. Nechybí chtěný, tím pádem křečovitý opar tajemna a gotiky, který ale se skutečnou temnotou a chladem nemá nic společného, jde jen o pimprlové divadýlko na efekt.

Neon Noir 40 % VV

Valovi se nedá upřít schopnost zkomponovat rádiové přítulný refrén, ale časem jeho sebevzhlíživá póza začne otravovat, zvlášť když po hudební stránce se ve dvanácti skladbách neděje nic, co by stálo za hlubší ponor. Všechny stojí na klenutých melodiích a Valově mátožném zpěvu, což je legitimní, je to sólovka, kterou má prodat především jeho charisma.

Jenže pod efektní slupkou se skrývá slušně vyprodukované nic. Scházejí silnější hudební nápady, větší porce energie. Album se tváří, že je napěchováno vášní, žárem a erotickým dusnem, ale ve skutečnosti je tuctové a impotentní.