V den předávání Grammy odehrála v pražském Foru Karlín strhující koncert kapela Architects, přičemž jedním z předskokanů byli britští While She Sleeps. Původně měla vystoupit v tvrdě rockových kruzích čím dál častěji skloňované jméno Spiritbox a jak ten večer připomněl Loz Taylor, frontman While She Sleeps, Spiritbox doufají, že zabodují na Grammy.
Z jejich vítězství v kategorii Nejlepší metalový výkon bych měl také radost, protože hudba Spiritbox je v daném žánru invenční, svěží, chytlavá a energická. Ne tak podle mínění poroty, která na pódium vyslala do decentního komplítku vyšňořeného Roba Trujilla, baskytaristu vítězné kapely Metallica, aby převzal gramofonek za nahrávku 72 Seasons.
„Lars, James a Kirk jsou dnes se svými rodinami a já to sem mám ostatně nejblíž,“ upřesnil vždy usměvavý sympaťák a vynikající instrumentalista. Dodal pak ještě, že i kapela je něco na způsob rodiny, což je v souvislosti s kolosem Metallica, v němž vřelé vztahy nepanovaly víceméně nikdy, poměrně paradoxní.
Nicméně, ať už si její členové padají kolem krku, nebo se nenávidí do hrdel a statků, nic to nemění na faktu, že tahle kapela je zakonzervovaná sama v sobě a už dlouhá léta nenabízí nic, co by bylo hodné nadšených ovací a cen.
72 Seasons je možná nejlepší deska Metalliky od dob St. Anger, ale jakáže to prosím byla konkurence? Křečovitý návrat k thrashi na Death Magnetic s ukázkově zprasenou produkcí. Rozvleklá hromada jen průměrné hudby Hardwired... to Self-Destruct. Poslední opravdu zásadní deskou téhle kapely bylo tzv. Black Album z roku 1991. Zde byla cena Grammy bez pochyby na místě.
Předvídatelné a bez vzruchu jsou ostatně celé Grammy. Trofej za album roku pro Taylor Swift je výsledek dokonalého marketingu. Zpěvačka má tímto už čtrnáct gramofonků, ale pocitu, že její hudba je přeceňována, se zbavit nelze.
Volba písně roku z filmu Barbie od dua Billie Eilish a Finneas potěší. Jednak proto, že se je opravdu povedená, jednak díky tomu, že kdykoliv se Billie ocitne ve světlech reflektorů, je o zábavu postaráno. Kouzlo bezprostřednosti dosud neztratila a když děkuje režisérce Barbie Gretě Gerwigové za to, že natočila nejlepší film roku, není zcela zřetelné, myslí-li to stoprocentně vážně nebo je v tom kus šibalské ironie. Na pódium si to sice přihasila v bundě s logem řečeného filmu, ale u téhle neřízené střely jeden nikdy neví.
V každém případě byla její děkovná řeč upřímnější a přirozenější než strojeně vážné souhlasné pokyvování hlavou Taylor Swift ve chvíli, kdy Billie mluvila právě o Barbie.
Působilo to jako trojice namachrovaných kuchařů-porotců v čele se sebestředným Gordonem Ramseyem v pořadu MasterChef Junior, jak se státotvorně zachmuřenými výrazy sledují počínání děcek v zástěrách a glosují, že je hlavně nutné, aby to či ono jídlo bylo plné chuti, harmonií a bylo perfektně vyvážené.
