Koller je ryzí profesionál. Za bicími je to neúnavný motor, hlasová forma je rovněž setrvale nadprůměrná. Byť obklopen kapelou Lucie, stále je to spíš solitér, snažící se o alespoň náznakem o nějakou pódiovou show. Parťákem je mu ještě klávesista Michal Dvořák, na němž je vidět, že ho hraní s obnovenou Lucií opravdu baví. U zbylých dvou z klasické sestavy si nejsem zcela jist.
Robert Kodym působil znuděně, odtažitě, jeho hlas má k onomu neodolatelně frackovitém výrazu z let minulých hodně daleko, o mimoidním uvádění písniček raději ani nemluvě. Navíc zřejmě trpí až obsedantní potřebou cpát kytarová sóla, navíc nijak brilantní, i tam, kde to píseň vůbec nepotřebuje. A planeta, z níž k nám zavítal P.B.Ch., stále ještě čeká na objevení a pojmenování.
Zkrátka a dobře, současná Lucie není homogenní celek a na výsledném dojmu je to znát. Pryč je hladová energie, ta tam je erotická tenze a vášeň, kterou do svých nejlepších písniček dokázali dostat. Naštěstí ty skladby jsou natolik silné, že fungují i v takto vlažném provedení.
Začínalo se zhurta klasikou Šrouby do hlavy, následoval přímočarý nářez Lovec, střelec, doktor & vědec a poté mistrovská Chci zas v tobě spát z Kollerova sólového alba. A další tutovky – Daniela, nádherná balada Sen, strojová Pohyby a poté první novinka Takhle tě mám rád z comebackového alba EvoLucie.
Všechno to jsou nesmírně silné songy se silnými refrény, chytlavými slogany, rafinovaně vystavěné, nepodbízivé. A jako takové by si zasloužily být odehrány po společném hraní hladovou kapelou a ne čtveřicí, která prostě netáhne za jeden provaz. Evidentní je to zejména při energických věcech jako Krev a r’n’r, která by měla bourat haly. Jenže u Křižíkovy fontány se nestřílelo z děla, ale pšoukalo z kapslovky.
LucieVýstaviště Holešovice, Praha 28. září 2020 |
Závan lepších časů přinesla Amerika, zahraná opravdu citlivě, která vygenerovala alespoň nějakou atmosféru, celkem se povedl o Medvídek, ovšem o dvou „ohnivých“ skladbách z debutového alba lze říct snad jen to, že neustávající déšť měl tento večer navrch.
Burcující žár Ohně se jaksi nekonal a Kodymův výstavní kousek Dotknu se ohně postrádal naléhavost a gradaci. Navíc ji Robert Kodym nepříliš logicky uvedl narážkou na Johna Lennona s jeho výzvu k chrastění šperků.
Po tomto koncertu jsem opravdu na rozpacích, zda je návrat Lucie relevantní. Ve studiu se dá zamaskovat leccos, i když zmíněná deska EvoLucie kromě několika hitů přinesla i materiál spíše bezkrevný. Koncert to však odhaluje neúprosně. Toto je čtveřice, kde si každý hraje na svém písečku.
