Juraji, jak zvládáš spojovat hudbu a architekturu, tvoje civilní povolání, dohromady?

Super, ono se to tak hezky doplňuje. Architektura je svázaná normami, legislativou, zájmy, každé architektonické dílo je výsledkem práce dvacetičlenné skupiny. Architektura je ambasador společnosti, zatímco písnička je intimní dílo mé, Lukášovo, Ozovo a Ľubovo, to jsme my. Je to úplně jiné, a to mi pomáhá přeskakovat mezi tím.

S novým rokem přišlo nové album a nový zvuk. Byla to plánovaná změna?

Byla. Věděli jsme, že to chceme udělat nějak jinak. Neměli jsme ale plán jak. Začali jsme si o předchozí studiovce "Stredovek" dopisovat s producentem Eddiem Stevensem, partnerem Jany Kirschner, který spolupracoval s Moloko a Siou. Píše obšírné zajímavé e-maily s krásnou angličtinou. Nadchlo nás, že nám napsal, že právě nastal čas na naše bazénové album.

Co tím myslel?

Že ho musíme jít nahrát buď do bazénu, do jeskyně nebo do hor a udělat úplně něco jiného.

Jak se s ním spolupracovalo?

On je neuvěřitelný. Co dokázal za ten čas udělat s hudbou, je výkon. Obecně není jeden návod, jak produkovat kapelu, a on není ten typ, že by přišel, vytkl mouchy a hledal by jiný zvuk. Udělal koncept, který jsme postupně naplnili. Vycházel z nás a celá ta interakce vytvořila něco unikátního. Přišel s tvrdým konceptem, hráli jsme tak jako nikdy předtím. Nahráli jsme hudbu, kterou bychom předtím nikdy nenahráli, a to je super.

Shodli jste se s ním vždy?

Ano, s tím, že jdeme dělat něco jinak, používat elektroniku a jiné nástroje a celkově dělat, co nám Eddie poví, jsme byli všichni sžití už od začátku. I když to bylo chvílemi náročné. Přinutil nás vyjít ze svých komfortních zón. Teď se cítíme svobodnější, strašně dobře se nám hrají skladby naživo a nemusíme vůbec používat efekty a elektroniku. Mám z toho, jak to vyšlo, úžasný pocit, jako kdybychom se nadechli. Nafoukli jsme se jako balón, více víme o světě a jsme svobodnější. Tímto albem jsme otevřeli pokoje, o kterých jsme si mysleli, že zůstanou navždy zavřené, a našli jsme v nich neobvyklé světy.

Jaké třeba?

Vymyslel úžasnou věc s vokály - oproti předchozím řadovkám jsme pozvali dívčí vokální trio. Děvčata jsme našli ve sboru, s kterým jsme jeli na turné. Byla perfektní, muzikální, zazpívala dobře těžké party za krátkou dobu. Rovnou jsme je oslovili, zda by s námi nejela na turné. Najednou jsme z tříčlenné, respektive čtyřčlenné formace sedmihlavá kapela.

To znamená, že jsou definitivně členkami vaší skupiny?

Ne ne. Není jednoduché jezdit jako sedmičlenná formace. Máme plán do konce léta. Zavolali nám na Grape, Pohodu, velké slovenské festivaly, zda bychom nevystoupili. Tím, že jsme udělali něco nekorbendallasovského, osvěžili jsme paměť promotérům a ti se nám začali ozývat.

Jak jste tyto tři vokalistky vybírali konkrétně?

Zavolali jsme Veronice, která je vedoucí sboru. Sama nemohla, protože má akorát malé dítě. Mezi sebou se domluvily a přišly tyto. Dvě z nich jsou sestry Katka Bieliková a Helena Šabová a třetí je Kateřina Mojžišová, které je teprve sedmnáct, a museli jsme se vyptat na její uvolnění.

Zapojili jste je na koncertech i do dalších věcí? Mají starší písničky třeba nové aranžmá?

Zpívají celý čas. Starší věci jsme překopali. Máme nový program, tanečnější.

Bylo náročné ho připravit?

Šlo to v pohodě. Udělali jsme písně jednodušeji, některé šly velmi přirozeně jako třeba "Za sklom". Děvčata začala zpívat a hned to zaklaplo.

Na internetu jsem zahlédla váš koncert nahraný mobilními telefony. Máš ty nějakou zajímavou vzpomínku související s mobily?

Pěknou věc jsem zažil, když byly na Slovensku protesty po vraždě slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Zpíval jsem hymnu a tam ty mobily měly smysl. Na místě bylo v tu chvíli 25 tisíc lidí, kteří svými mobily dělali světýlko. Na velkém koncertě bylo 60 tisíc lidí a bylo to silné. Síla je ve slovenské společnosti velmi přítomna. Je to jako vlna, během níž se věci od devadesátých let výrazněji pohnuly.

Jaké to bylo zpívat státní hymnu?

Zpíval jsem to svým způsobem, protože to vzniklo během prvního setkání, které bylo pietní a byla to vzpomínka. Zpíval jsem ji nižším a klidným hlasem, jako lidovku, tedy vlastně v její původní verzi. Když se do ní člověk zaposlouchá, má skvělý text, který mobilizuje společnost a může působit i militantně. Když se zpívá pokojně, má ještě větší sílu. Myslím, že to zafungovalo velmi dobře.

Potkáváme se v době, kdy se u vás volil prezident…

Samozřejmě vnímám kandidaturu Zuzany Čaputové jako součást hnutí, které by mohlo přinést větší změnu v řízení společnosti. Potřebujeme hodně věcí změnit a toto by byl dobrý signál. I komunální volby hodně naznačily. Lukáš je vydavatel nezávislého Denníku N, je velmi aktivní ve společenském životě a se svými kolegy z redakce má velmi silné postavení ve společnosti. Takže to není jen moje zpívání státní hymny, důležitější je, že máme svobodná média, která se chovají jinak. Tato média se vymkla politikům a oligarchům zpod rukou a to je super, to nám pomáhá udržet kontakt s realitou.

Myslíš si, že politika a hudba patří k sobě, že mají muzikanti do politiky co mluvit?

S Lukášem jsme se potkali na škole, na střední jsme zažili mečiarismus. První naše volby byly v době, kdy se Mečiar poslal do zapomenutí. Tehdy jsme nastavili vektory na Západ, k liberální demokracii, svobodě a otevřenosti a to nám zůstalo doteď.

Vyhýbáme se ale, abychom se politicky angažovali v textech. Lukáš, který jich píše většinu, nechce všeobecně moralizovat, aby lidi byli takoví a takoví, chovali se tak a tak. Politiky si užije v práci dost, takže jeho verše jsou osobní. Ale jinak proč by ne, muzikanti do politiky určitě mluvit můžou, ostatně za primátora Bratislavy máme nyní kamaráda, hudebníka, kytaristu skupiny Para, který je navíc taky architektem jako já.

Ale zpět k hudbě. Jak se změnil proces vzniku písní?

Bylo to stejné jako na začátku. Texty u nás předbíhají písničky, takže jich máme hodně v zásobě, asi čtyřicet. Melodie vznikají až posléze. Zalovil jsem tedy v šuplíku, udělal asi sedmnáct skic, hrubých dem. V normálním procesu bychom se sešli na chatě, kde bychom písničky dali do kupy a natočili je. Teď to bylo tak, že sedmnáct skladeb si sebral producent, z nich si vybral devět, které se mu hodily do konceptu, a pak přišel s hotovou představou, co máme dělat.

Je vám líto, že nevybral všechny?

Ty, které se mají prosadit, prosadí se časem. Třeba jako "Ľahká", která se objevila na nahrávce "Banská Bystrica". Vznikla přitom během natáčení předchozí desky a nakonec je to jedna z našich nejpopulárnějších písní.

Kdo je Monika Kompaníková?

Spisovatelka. Použili jsme její text, stejně jako u písní "Beh" a "Trofeje", naše výrazné skladby. Její verše nás hudebně posouvají jinam. Na toto album napsala text k písni "Prístav" - výrazný kus, který se nám nejlépe hraje naživo. Má hip-hopový rytmus, tancuje to samo od sebe, jak to začínáme hrát.

Přijde mi, že na nové studiovce je tvůj krásný pevný horalský hlas trochu upozaďovaný. Nevadí ti to? Přijde mi to škoda.

Nedávno jsem poslouchal "Stredovek" a tam jsem zpíval klasickým standardním způsobem celou dobu. Když jsem to zpětně poslouchal, zdálo se mi to moc. Na "Bazéně" zpívám v nových polohách, ve kterých jsem ještě nezpíval. Je to o hodně pestřejší, každá skladba v jiné poloze zpěvu. Baví mě to, jsem za to rád, protože když člověk zpívá stále stejným způsobem, lehce si začne lézt na nervy. Falzety, tichoučké polohy jako třeba "Po kúpeli". V tomto jsem si já rozšířil svoji komfortní zónu, šel jsem do poloh, kam bych jinak nešel.

Která ti je nejpříjemnější?

Základní přímá poloha. Jak říká moje učitelka zpěvu Lukrecia Bílková, ve zpěvu je zpěvák nahý a vše se ukáže. Tvrdí, že by tedy měl zpívat přirozeně, jak to z něj jde. Ale když má člověk své nálady, zní jinak. V písničkách jsou nálady velmi přehnané, vyšroubované. Když je písnička smutná, je to podpořené hudbou. Na tomto albu zpívám přirozeně, ale písně jsou ještě víc jakoby dotažené. Je to pro mě nový svět.

Jak na změnu reagovali fanoušci?

Zatím velmi dobře. Měli jsme pocit, že jsme nahráli nejalternativnější nejundergroundovější album. S tím, že bude přijaté rozporuplně, jsme počítali. Zatím to tak ale vůbec nevypadá. Odezva ze světa festivalů, na kterých nás pořadatelé chtějí vidět naživo, je kladná. Návštěvnost, jakou máme na aktuálním turné, jsme neměli roky a lidi pěkně reagují i na singly "Závidím ti" a "Raketa". Mysleli jsme si, že to bude mnohem náročnější přijetí.

Co bylo na přípravě desky nejtěžší?

Nejtěžší bylo natáčení. Tam se nejvíc projevilo, že nás Eddie potřeboval dostat do módu, ve kterém jsme nebyli zvyklí pracovat. Potlačil nás za hranici a bylo to deset dní tvrdé práce a nejistoty. Ale zpětně to hodnotím úžasně.

Ľubo je pořád stálým hostem, nebo už regulérním členem?

Je to stálý člen, už je to oficiální. Dohodli jsme se hlavně, že nebudeme hrát bez něho, a tím pádem se musí přizpůsobit kalendáře s hraním v jeho kapele Chiki Liki Tu-A. Zatím to funguje. Jsem rád, že tam je, protože ho cítím jako základ, na který postavím svoji kytaru a zpěv.

Vloni si zbytek skupiny odběhl k projektu Tugriki. Sledoval jsi ho? Co jsi na něj říkal?

Uvědomuji si, že jsem byl spouštěčem toho všeho. Chtěl jsem si dát přestávku, měl jsem dost tourování v kombinaci s prací, trochu mi to lezlo do životní pohody. Navíc to bylo období, kdy jsme čekali s Luckou druhého syna a rozhodli jsme se, že si po jeho narození dám sedmiměsíční pauzu. Když to kluci slyšeli, vystřelili, hlavně Lukáš, co budeme dělat, že přece nebudeme sedět doma... Poradil jsem jim, ať si k sobě vezmou zpěvačku. Oni si našli Dorotu Barovou, úžasnou hudebnici. Nejen že za těch šest měsíců stihli natočit studiovku a odjet turné, ale je na tom vidět, kdo má největší podíl na tom, že máme šest desek během devíti let - je to Lukáš, který tlačí na pilu a nechce se ulejvat.

Nebylo ti nakonec líto, že ses toho nezúčastnil?

Ne, byl jsem velmi rád, že jsem jak na albu, tak na koncertech slyšel a viděl svoji skupinu, ale nebyl její součástí. Byl to zajímavý pocit, jako bych vystoupil z těla. Zvuk se nedá oklamat, základní zvuk byl stejný, jako máme my.

Píseň "Trvalý rást" mi přijde jako reakce na současné negativní nálady ve společnosti. Je to tak?

Je to hlavní deklarace, manifest hodnot metoda, systém, pravidlo, termín, v podstatě rapová písnička, kdy hlásíme, že se neradi ulejváme, rádi pracujeme a jsme rádi za systém.

Ještě k textům. Krom Lukáše má podíl na dvou z nich Ozo.

Ano, jsou zamilované, pěkné. Láska ho lapla řádně. S Monikou se seznámil a oženil mezi našimi posledními dvěma alby. Na základě toho napsal dva love songy, nejjemnější skladby z kolekce - "Raketa" a "O nás". Tam je to absolutně krystalické, zpívá se tam o Urpíně, což je kopec u Banské Bystrice, odkud je Ozo, a o druhém kopci, z kterého pochází Monika.

Stejně tak "Po kúpeli" je podle mě love song. Opěvování obyčejné věci je u vás celkem nezvyk, většinou máte složitější texty.

Hrajeme ji přesně na konci setu a je i na konci desky. Je o momentě, kdy žena vyjde z koupelny. Což hodnotím za důležitý moment ve vztahu, dobrý pro jeho utužování. Muž se v tu chvíli na ženu dívá jinak.

Stejně jako u porodu…

Ano. Byl jsem u narození obou synů a změnilo to pohled na všechno. Ale naštěstí se to neděje každý večer. (smích)

K aktuální nahrávce máte dva klipy. Můžeš poodhalit jejich vznik?

"Závidím ti" je zajímavý proto, že se jedná o zpověď staršího chlapa, který závidí mladším. Na jeho natočení jsme oslovili osmnáctiletého chlapce, který dělá klipy pro hip-hopovou scénu.

"Raketa" je to Ozův love song, ale i love song o Bratislavě, našem rodnému městě. Klip natočil dokumentarista Tomáš Hulík. Na kopci nad Bratislavou zvaném Kamzík umístil na jeden rok kameru. Záběry z toho snímání máme v klipu.

Co vás čeká nyní?

Teď pojedeme českou část turné. U vás jsme míň známí než u nás na Slovensku. Připomene nám to tak naše začátky, což je super. Fascinuje mě sledovat, jak lidé objevují naši hudbu. Cítím, jak do nich proniká každá nová písnička.