RECENZE: Z Metalliky se stala Hollywoodica, spolehlivý stroj na peníze

Když něco v hollywoodské továrně na sny funguje, okamžitě se k tomu přilepí dvojka. A ještě lépe trojka, čtyřka, pětka, prostě úspěšný model se ždíme, co peněženky cílové skupiny dovolí.

Přesně podle tohoto přístupu k věci se už hezky dlouho chová Metallica. Druhdy kapela, která svým vizionářským přístupem k metalu sepisovala kánony tvrdé hudby, dnes spolehlivě fungující stroj na peníze bez momentu překvapení a vzruchu.

6 fotografií

Začalo to už v devadesátých letech, po monstrózním úspěchu tzv. černého alba z roku 1991 s hitovými ploužáky The Unforgiven a Nothing Else Matters, které skupině přinesly masovou oblibu i vně metalové komunity. Následoval dvojdílný projekt Load (1996) a ReLoad (1997) a pak už se Metallica naplno objala s marketingovými zásadami a pravidly.

Máme v repertoáru megaúspěšnou The Unforgiven? Fajn, natočíme „pokračování“ The Unforgiven II (vyšla na albu ReLoad). A pak ještě The Unforgiven III – ke slyšení je na desce Death Magnetic z roku 2008, na němž se po pop-rockově-countryovém období Metallica vracela ke kořenům. Čili řečeno po hollywoodsku, provedla reboot.

Jak uchopit aktuální dvojalbum S&M2, kde se čtveřice James Hetfield, Lars Ulrich, Kirk Hammett a Robert Trujillo opět spojila se symfonickým orchestrem a vytvořila pokračování obdobného projektu z roku 1999?

Opět – když dochází invence, opraš něco, co už jednou zabralo. Pletky rockových kapel a klasických těles jsou sice v puristických kruzích brány jako zavrženíhodný kýč a výprodej, ale takto Metallica už dávno neuvažuje. Pompy se nebojme, na nepřejícné a závistivé recenze nehleďme. A tak je to tu zas.

Rozezní se intro v podobně melodie The Ecstasy Of Gold z pera Ennia Morriconeho a pak instrumentálka The Call Of Ktulu z alba Ride The Lighting. V původní verzi tísnivá lovecraftovská noční můra, zde symfonickým pudinkem naředěná selanka.

Podobně je na tom původně opravdu geniální skladba For Whom The Bell Tolls ze stejné desky, které zdobná šlehačka ze smyčcových aranžmá opravdu nesluší. Tehdy v roce 1984 to bylo kladivo bohů, dnes jen ševcovské příštipkaření.

S&M2 30 % Metallica & San Francisco Symphony

Do konce prvního disku doklopýtáme převážně ve středním tempu, užijeme si rytmických kopanců bubeníka Larse Ulricha, odbytých kytarových linek Kirka Hammetta a zaslechneme ozvěny disneyovského metalu jak od Nightwish.

Utrpení pokračuje i na druhé desce. Ukecané proslovy, plácání se po zádech, jak je tento počin úžasný a jedinečný, údery do tympánů. Zbytky soudnosti zametené pod koberec. To skvělé a jedinečné už bylo před lety, zapomeňte. Teď se budeme všichni svorně dojímat, začíná The Unforgiven III. Kapesníky ven, bude se plakat.

Ani mrazivá protiválečná One se nevyhnula symfonickému zprznění a ve chvíli, kdy se smyčce zahryznou do předehry památné Master Of Puppets, ztrácím nad sebou kontrolu a tuhle nabubřelou pitomost posílám definitivně k čertu. Z čirého masochismu si ještě pustím začátek Nothing Else Matters, představím si záplavu kývajících se paží se smartphony v dlaních, lačně natáčející každé hnutí na pódiu, a kynu na rozloučenou.