RECENZE: Alicia Keys na novém albu nabízí klíč ke své duši

Mimo jiné to znamená, že v písničkách, kdy se zpěvačka obrací sama k sobě a nahlíží do svého nitra, což se týká prakticky celé první poloviny desky, posloucháme opravdu dobrou soudobou popovou desku. Netrčí tu žádný jednoznačný hit, ale to ani nebylo záměrem.

Alicia Keys zpívá lehce, uvolněně, pohrává si s jemnými a vzdušnými melodickými linkami. Písničky jako Time Machine – taneční, přesto nijak vlezlá ani urputná – Authors of Forever, nabitou nostalgickou náladou zvolna končícího léta nebo Wasted Energy, což je lehounké houpavé reggae, které vám na diskotéce v kempu rozhodně nezahrají. Velmi pěkná je taky Underdog, postavená na odsekávané melodii a refrénu v rytmu R&B. Jak obvykle tento styl nevyhledávám, v této podobě mi nijak nevadí.

Jak se deska zvolna přelévá do druhé poloviny, vyplouvají na povrch její limity. Vše je samozřejmě precizně zvukově i produkčně ošetřeno, ale přece jen tu jsou i slabší místa. Show Me Love s hostujícím zpěvákem Miguelem je hudební podestýlka. Sladká pokroutka, která se po chvíli začne lepit na patro a v ústech po ní zůstane podivně prázdno. Podobně nevzrušivá je i So Done, ukňouraná nuda, které vůbec nepomáhá opět hostující vokalista Khalid.

6 fotografií

Písnička se líně vleče, točí se dokola a trpký dojem z ní napraví až baladická Gramercy Park, v níž je něco z americké tradice folkového písničkářství. Jako bychom se z pochybné tančírny rázem ocitli někde na farmě a mezi prsty zvolna hnětli hroudu hlíny a se zasněným pohledem do slunce přemýšleli, jaká bude letos úroda.

Následující Love Looks Better je ale bohužel dost plytká záležitost. Lze pochopit, že po několika introvertně laděných skladbách bylo třeba zařadit něco hybnějšího, ale toto je průhledné a jednorázové jako umaštěný papír od sekané. Nejde o vyloženou šmíru, ale podobných písniček se po éterech válí tucty a není jediný důvod, proč si oblíbit zrovna tuhle. Je to jako opršený a větrem ošlehaný plakát zvoucí na včerejší akci.

Alicia 70 % Alicia Keys

Ke konci se album opět vrací k náladě z úvodu: Jill Scott je křehká, blouznivá skladbička poletující ve větru jako mýdlová bublina. Perfect Way to Die je deštěm zmáčená barová balada, nepředstíraně prožitá, razantní. Aliciin hlas se ve slokách zapichuje pod kůži jako injekce, je tu tolik barev a nálad, až přechází sluch. Radost poslouchat a vnímat.

Finále obstará znovu poklidná, zadumaná Good Job, což je dokonalé rozloučení z touto desku. Hlas, klavír, nic víc není potřeba. Jediné, co kalí potěchu z jejího poslechu, je představa snaživých holčin z dalšího ročníku SuperStar, jak se ji upachtěně a upoceně snaží předvést před bohorovnou porotou v čele s přežvykujícím Palem Haberou. V těch suverénně odzpívaných frázích a milimetrově přesných refrénech se prostě musejí ztratit. A nejen v nich...