Depeš! Depeš!“ vzývali v 80. letech mladíci odění v černém své hudební idoly a zdi sídlišť značkovali zkratkou DM. Depeche Mode u nás tehdy co do počtu fanoušků neměli konkurenci, už proto, že to byla jedna z mála kapel, která k nám ze Západu pronikla. V roce 1988 tu dokonce David Gahan a spol. měli koncert, což byla bez nadsázky popkulturní událost desetiletí. Láska k trojici zádumčivých hudebníků se ovšem ukázala mít pozoruhodnou vytrvalost - sdružení příznivců DM, kteří si říkají Depeche Mode Friends, má dnes v Česku a na Slovensku sedm tisíc členů, což je stále řadí mezi největší fankluby u nás.
V poledne před pondělním koncertem Depeche Mode v Praze mají fanoušci sraz na Václavském náměstí „pod koněm“. Hrstka mladých mužů tu v desetistupňovém mrazu křehne ve svých stylových kožených kalhotách, rolácích a kožených bundách. Vlasy mají obarvené, po stranách vyholené a nahoře vyčesané a natužené do úhledné krychle. „Moc nás dnes asi nepřijde,“ pronese mrzutě čtyřiadvacetiletý Michal, který přijel z České Lípy, a s pýchou ukazuje svou výbavu na dnešní koncert - podomácku zhotovenou vlajku s nápisem Devotees (ctitelé). „Depešáci nás naštěstí večer zahřejou. Vždycky mi dají takovou zvláštní energii. Už když jsem je slyšel poprvé, tak jsem zjistil, že je to něco, co potřebuju,“ říká Michal, jenž se ke skupině dostal až v polovině 90. let, když „prohrabával máminy staré kazety“. Na krku tohoto fanouška Depešáků druhé generace se houpe tlustý pochromovaný řetěz s přívěskem malého káčátka.
Princ David 
„Když Depešákům vyjde deska, probudí se daleko více fandů, až deset tisíc,“ prohlašuje třiatřicetiletý předseda klubu Depeche Mode Friends, který si přeje zůstat v anonymitě. „Nechci, aby z nás na veřejnosti někdo více vyčníval. Nejsme fanklub v tom pravém slova smyslu, ale spíše sdružení kamarádi. Kamarádi Depešáků, kamarádi mezi sebou,“ objasňuje. Vůdce kamarádů v černém, který je pravověrným depešákem od svých dvaceti let, vysvětluje, že členové klubu si před českými, ale hlavně zahraničními koncerty své kapely hromadně nakupují lístky a vypravují se na společné zájezdy. „Jde nám hlavně o muziku Depeche Mode, takže většina z nás se je nesnaží kopírovat. Jsou to přece lidi jako my, tak proč mít stejný účes nebo tričko. Liší se od nás hlavně svou dokonalou hudbou. My jinak chodíme normálně do háku.“ Předseda sdružení říká, že on sám se „do černé obléká jen ze sedmdesáti procent“.
Depeche Mode Friends mají za sebou desítky srazů. Klubového časopisu s názvem Halo doposud vyšlo 31 čísel. Na společných party si fanoušci vyměňují své zážitky z poslechu desek DM nebo třeba jak se komu podařilo skupině na koncertu nejvíce přiblížit. „Je toho spousta. Kamarádovi se například povedlo chytit na koncertě v Budapešti Gahanův ručník, který na konci představení hodil do publika,“ uvádí předseda Depešáků důvod velké radosti jednoho kamaráda.
Osmadvacetiletý Petr, kterého jsme zastihli na srazu na Václaváku, zase vzpomíná na „poklad“ v podobě útržku polské vlajky. „Na koncertě v Polsku Poláci hodili na pódium svoji vlajku. Gahan se jí dotkl, otřel si do ní tvář a hodil ji nazpět do publika. Podařilo se mi utrhnout alespoň kousek,“ uvádí Petr. Kromě vzorného depešáckého účesu si před pondělním koncertem neopomněl nalakovat načerno ani nehty. „To není nic zvláštního, chodím v černém pořád, i do práce. Občas tam s mou vizáží mají problém. Už po mně i chtěli, abych si rozčesal vlasy,“ prohodí Petr, který pracuje jako člen ochranky.
Kolem třetí přicházejí na Václavské náměstí s hlasitým pokřikem a zprávou „vyhodili nás od hotelu Four Seasons“ další skupinky mladíků ve věku od dvaceti do třiceti let. Mezi asi dvaceti černými hlavami do dáli září platinová blond. „Jo, jo, barvím si vlasy. To musí být,“ usmívá se sedmadvacetiletý majitel účesu David. Vzhledem k tomu, že všichni ostatní se nejvíce podobají lídrovi DM Davidu Gahanovi, ptáme se, jestli on tedy vystupuje jako bubeník Depeche Mode, blonďák Martin Gore. „To nejsem. Je vidět, že toho o Depeche Mode moc nevíte. David od roku ’84 do roku ’85 nosil na hlavě přesně takovou blond krychli,“ poučí mě o svém idolu fanoušek se stejným jménem. Biografii DM ovládá David, povoláním skladník, s encyklopedickou přesností.
Fanynky DM stojí oproti svým mužským protějškům značně pozadu. Aspoň ty, které jsme viděli před koncertem a na odpoledním srazu. „Líbí se mi jejich muzika a hlavně David je sympaťák. Je to takový princ,“ svěřila se třicetiletá Radka, která na koncert přijela s přítelem z malé vísky od Brna. Oblečeny jsou výrazně civilnějším způsobem, své sympatie ke skupině vyjadřují jen šálami s emblémem DM.
Trvalá a dominy
„Depešáci, to je srdeční záležitost,“ vzpomíná s nostalgií v hlase dnes šestatřicetiletý Slávek Pošvic na rok 1988, kdy se na koncert DM pořádaly zájezdy s Čedokem. Od té doby si tento rodák z Ústí nad Labem ostříhaný dohola nenechá ujít ani jeden z dosavadních pěti koncertů DM v Česku. Už týden před pondělním koncertem skupiny chodil na veřejnosti s rouškou přes ústa, aby náhodou neonemocněl.
DM si Slávka získali natolik, že v roce 2000 založil kapelu Depeche Mode Revival. Proč zrovna Depešáci? „Jsou to prostě bozi,“ říká Slávkův spoluhráč, pětatřicetiletý Jan Seibt, útlý muž s dlouhými světlými vlasy staženými do culíku. V kapele obstarává syntezátory, samplery i doprovodný a sólový zpěv. Vystupuje tedy jako nápodoba Martina Gorea. „Když jsem je tehdy v osmdesátých letech slyšel, najednou jsem procitl ze všech těch Modern Talking. Fascinovali mě těmi zvuky a jak je vlastně hrají,“ popisuje své fanouškovské začátky, kdy sháněl německá „Bravíčka“, aby zjistil, jak vlastně Depešáci vypadají. Když na to přišel, vyvstal před ním další obtížný úkol - kde sehnat černé kalhoty. 
Nadšenci DM si tedy kupovali světlé pláťáky a obarvovali je doma načerno. Vlasy se netužily, ale „nacukrovaly“. „Pamatuji si, jak jsem od táty dostal přes pusu, když jsem si nechal dát do ucha náušnici, a to dost drsně,“ vzpomíná Slávek. Ve škole prý byli k fanouškům DM vstřícnější. „Když vylít Peter Nagy, tak všichni měli naondulovaný vlasy. Já když jsem chtěl vypadat jako Martin Gore, tak jsem si taky nechal udělat slabou trvalou. Aby mi to vydrželo alespoň trochu, tak jsem doma chodil v natáčkách. Táta z toho byl tak na větvi, že mě málem přizabil,“ přidává se Honza. Následovat svůj vzor vzhledem mu občas dělá problémy i v současnosti. „Image Gorea totiž vycházela ze sadomasochismu, na tričku měl často pěkné obrázky domin,“ říká Honza, který to má dnes vše jednodušší. Obrázky domin si prostě stáhne z internetu a nechá si je na trička natisknout.
„Já ze sebe Gahana neudělám, ani kdybych se přetrh’. Žiju z toho, co mi dala a vzala příroda,“ hlásí se o slovo nejmladší člen kapely, šestadvacetiletý Michal Pošvic. V triu má na starosti sólový zpěv. Davidu Gahanovi se přibližuje vytetovaným křížem na ruce, nalakovanými nehty načerno, občas si „zdůrazní“ oči černou tužkou. Oblečení si nechává šít na zakázku. Na otázku, zdali se jim někdy podařilo ke skutečným DM alespoň přiblížit, svorně odpovídají. „No, o to se ani radši nesnažíme. On totiž Gahan často prohlašuje, že nerad vidí lidi, co se ho snaží napodobovat.“ --foto--
