Večírek pro starší a pokročilé. Tohle poněkud zaprášené klišé tady sedí docela dobře. Oba headlineři byli na vrcholu v osmdesátých letech, Kabát zase dnes hraje na nostalgii lepších časů devadesátek a nultých let. Naštěstí se mezi prošedivělé rockerské hřívy vešlo i poměrně mnoho mladších lidí, kteří se dost možná o Mötley Crüe poprvé dozvěděli z netflixovského filmu "The Dirt" a Def Leppard zaregistrovali v kazetové diskografii svých tatínků. Myslím ale, že zklamaná neodcházela ani jedna množina.

Trojici hlavních stars měly předskočit ještě dvě formace, z nichž nakonec vystoupili jen Eclipse. Avizovaní australští hardrockeři Wolfmother bohužel z logistických důvodů nedorazili. Škoda. Eclipse se s rolí první vystupující kapely poprali se ctí, do karet jim hrál zejména velmi povedený zvuk a nasazení, se kterým velké publikum snadno ovládli. Švédi hrají už více než dvě dekády a jejich melodický hard rock s patřičnou stadionovou šťávou bavil. Příjemné překvapení číslo jedna.

U Kabátu se tak trochu spekulovalo, jestli na něj nepřijde více lidí než na obě hlavní hvězdy. Nakonec ne, Mötley měli plochu, jak se na headlinera patří, zdaleka nejobsazenější. Ale zpátky k Teplickým - na ně už bylo prakticky plno. Skupina se hned na začátek pasovala do pozice věkově nejmladší party ze tří hlavních (o pár let, ale ano) a publiku nabídla set hitů, odvážně naředěný poměrně velkým množstvím novinek z aktuální desky "El Presidento". A mezi tím jistoty napříč diskografií "V pekle sudy válej", "Bára", věnovaná všem dámám v publiku, "Burlaci" z "dnes ne moc populárního Ruska", "Žízeň", "Raci v práci" i závěrečná "Pohoda".

Můžeme si o Kabátu myslet, co chceme - a tady předesílám, že nejsem jeho velkým příznivcem -, ale ty písničky prostě fungují. A fungovaly by ještě o stupeň více, pokud by je nezařezával zvuk. Nejen že se s každým poryvem studeného větru točil a měnil, ale v mixu se Vojtkův hlas frekvenčně pletl do kytar a byl z toho místy dost nepříjemný maglajz. A přitom, když zpíval o něco níž ("Malá dáma"), sound se pročistil a byl čitelný.

Def Leppard jsou vlastně popová kapela oděná do hardrockového kabátku. Britští elegáni, všichni dle etikety pěkně v oblecích, uhlazení, solidní. Tak jak to odpovídá jejich hudbě. Lesk osmdesátek v té nejčistší formě, profesionálně zahraný bez nějakých velkých překvapení.

A taky tak trochu na jistotu. Tři písničky z loňské desky "Diamond Star Halos" a pak vlastně jen hity. Tu zářivější ("Pour Some Sugar On Me", "Rock of Ages", "Rocket"), tu méně, ale tak nějak stále zažrané pod kůži a povědomé. Jejich velmi solidní devadesátiminutový set, bavil, ale někdy se přece jen trochu zvrhával v pouhou příjemnou kulisu k zapadajícímu slunci.

Jakkoliv byly obě hlavní hvězdy na stejné úrovni, těmi očekávanějšími byli Mötley Crüe. Jejich poslední české vystoupení se uskutečnilo před patnácti lety v O2 areně (tvrdí to alespoň umělá inteligence) a byl to, podle dostupných ohlasů, docela průšvih. Od repete na letišti v Letňanech se tak od téhle svého času divoké bandy dalo čekat ledacos.

Nakonec to dopadlo překvapivě dobře. Možná je to i tím, že v jejich řadách působí kytarista John 5, jehož schopnosti a hlavně energie a ne tak výrazná opotřebovanost jako u ústřední trojice Vince Neil, Nikki Sixx a Tommy Lee kapele vyloženě pomáhají.

Navíc si muzikanti uvědomují, že už to nejsou ti mladí divočáci, a přestože se v písních k tomuto období pochopitelně vracejí - setlist dominantně patřil kusům z osmdesátých let -, je znát pokora, s níž ke hraní přistupují. Když pak basák Nikki Sixx s českou vlajkou v ruce vytáhl na scénu mladou fanynku, vyfotil si s ní selfíčko a poděkoval, znělo to od srdce. Samozřejmě, Crüe nejsou žádní uhlazení pánové v oblecích. Už z podstaty jsou pravým opakem Def Leppard a Tommy Lee to jasně potvrdil, když pobíhal po vysunutém molu a hledal prsa. Našel.

A Neil, na jehož výkonu celý dojem ze skupiny stojí? K dokonalosti daleko, ale dalo se to. Vokálně už to rozhodně není, co to bývalo, nachodil toho ale po pódiu dost. Hecoval dav a působil, že se docela baví.

Nejvýraznější hybnou silou je tu nováček John 5, nástupce nepěkně vyhozeného Micka Marse. Tady se ale sluší poznamenat, že se Mars alespoň mihl v sestřihu, který doprovázel filmovou skladbu "The Dirt", a ostatní se tak nezachovali jako nedávno Roger Waters, který svého spoluhráče Davida Gilmoura z projekcí nenápadně odstranil. V téže skladbě si alespoň na projekci zahostoval také Machine Gun Kelly.

"Dr. Feelgood", "Girls, Girls, Girls", "Same Ol` Situation", "Look That Kills", "Shout At The Devil", to je ztělesněná hudební tvář temné strany glammetalových osmdesátek. A i po těch dekádách má tahle muzika svoji sílu. V pátek večer to v Letňanech bylo hodně retro, včetně polonahých tanečnic a pompézních nafukovacích soch (u Mötley Crüe) a aristokratické odtažitosti (u Def Leppard). V celkovém zhodnocení: povedené, ale pravděpodobně docela snadno zapomenutelné.