Irská skupina Kodaline: Štípneme se, abychom věděli, že nesníme

„Nové písničky zachycují různé okamžiky. Některé jsou smutné, jiné veselejší. Některé jsou možná překvapivě svižné. Každá vypráví nějaký náš příběh a my doufáme, že budou něco znamenat i pro fanoušky,“ řekl v rozhovoru pro Právo zpěvák a kytarista Steve Garrigan.

První a druhé album jsme napsali na turné, protože jsme na něm v podstatě byli celých šest let. Potom jsme si vzali chvíli volno a novou deskou jsme se moc nestresovali. V podstatě vznikla dokonce už před rokem, ale nakonec se nám nezdála dost dobrá. Nezahodili jsme ji celou, ale přepsali jsme asi sedmdesát procent, takže vzniklo úplně nové dílo. Máte pravdu, že abychom na něm mohli pracovat, tak jsme museli odložit turné. Bylo to opravdu těžké rozhodnutí, nicméně se vyplatilo, protože jsme s novými písničkami spokojení.

Největší rozdíl proti minulým deskám bylo množství lidí, s kterými jsme spolupracovali. Dřív jsme většinu alba připravili dohromady sami ve čtyřech lidech ve studiu. Nyní to ale bylo daleko izolovanější. Hodně písní, které vznikly v poslední době, jsem nejdřív napsal sám doma v Londýně a až později na nich pracoval s kapelou a s dalšími lidmi. Je to možná zvláštní, ale jakmile jsme se pak sešli ve studiu, šlo to jednoduše.

Třeba Steve Mac (mimo jiné spoluautor hitu Shape Of You Eda Sheerana – pozn. red.), s ním jsme udělali dvě písničky. Je hodně zaměřený na pop a jeho práce je úžasná. Na dalších skladbách pracoval třeba Jonny Coffer, který produkuje například hudbu Rag‘n‘Bone Mana nebo Beyoncé. Opět jsme pracovali i s Johnnym McDaidem ze Snow Patrol, který produkoval už naši píseň Love Will Set You Free z minulého alba.

Ano, natáčeli jsme u ní doma v Malibu. Je zlatá. Johnnyho známe několik let, je také z Irska, ze severu. Je to muzikant a fajn chlap. Když poznal Courtney a zasnoubili se, pozval nás k nim domů, abychom spolu něco napsali. Byla doma a líbilo se jí to. Sama navrhla, že by to video chtěla natočit. Je skvělá, stále jsme v kontaktu.

Ale ano, je to zvláštní situace, i my máme doma sbírku videokazet se všemi sériemi Přátel. Jakmile se ale člověk přenese přes to, že je Monika, zjistí, že je především velmi milá žena.

Vynalezli jsme si drobné rituály. Nic tajemného, jde jen o to, že zatímco dřív to byl jeden velký večírek, nyní třeba chodíme cvičit. Po prvních dvou albech a turné k nim jsme si dali na čas pauzu, potřebovali jsme být chvíli doma. Dva kluci se oženili. A také jsme chvíli potřebovali být každý zvlášť, najít opět svůj prostor. Šest let jsme se od sebe nevzdálili. Je ale vtipné, že jsme si pořídili domy nedaleko od sebe.

Nicméně zpátky k otázce. Turné může být náročné, ale pořád je to nejlepší práce na světě. Jsem šťastný, že ji můžeme dělat. Známe se od osmi let. Buskovali jsme v Dublinu, v Paříži jsme hráli pro tři lidi, prostě jsme toho už společně hodně prožili a tohle byl náš sen. Občas se musíme štípnout, abychom se ujistili, že se to opravdu děje.

Co si pamatuji, zpíval jsem odjakživa. Hlásil jsem se do talentových soutěží, v deseti jsem se naučil na kytaru, ve dvanácti jsem začal psát písničky. Ale nikdy jsem nevěřil, že je možné se tím doopravdy živit. Až tak v osmnácti jsem si za tím šel. Studoval jsem práva, ale nechápal jsem, co tam vlastně dělám. Tak jsem ze školy odešel a začal koncertovat.

Když jsme začali psát písničky spolu s kluky z kapely, byli jsme nadšení. Měli jsme pocit, že je lidé musí slyšet. Tehdy jsme začali věřit, že se nám to může povést, ale trvalo to ještě dalších několik let práce, buskování a podobně. Jako teenager jsem si rozhodně nemyslel, že bych mohl být profesionální muzikant.

Když napíšete písničku a slyšíte, jak ji publikum zpívá. To je neuvěřitelné, nedá se popsat, jak skvělý pocit to je.