Jako sedmnáctiletá jste zvítězila na Portě, znamená to, že jste vyrůstala na folku a podobné muzice?
Částečně. Pocházím z úplně nehudební rodiny, akorát táta, když už si něco pustil, byl to především rock. Takže jsem odkojená spíš AC/DC, ty jsou ve mně hodně zakořenění. Pak Guns N’Roses, Metallikou, Led Zeppelin a podobnými věcmi. Ale ve škole jsme zpívali právě spíš folkové věci. Co se týče Porty, vlastně sama nevím, co přesně jsem tam dělala. Připadala jsem si tam dost nepatřičně.
Jak jste se tam tedy ocitla?
Přiměl mě k tomu pan učitel ze základky, který mě vlastně seznámil i s tou folkovou hudbou. Já na to kývla, aniž jsem se zajímala, co je to vlastně za akci. Bylo mi to úplně jedno. Až potom jsem zjistila, že je to fajn soutěž, dostala jsem se do dalšího kola a pak zase do dalšího… Dneska děkuju Bohu, že jsem se tam ocitla, protože na Portě jsem se setkala s kapelou Jelen, která mě uvedla dál do hudebního světa.
Rockové vlivy jsme probrali, kdo vás oslovil z folkového ranku?
Tam spíš než o konkrétní jména šlo o písničky. Poslouchala jsem Tomáše Kluse, Zuzanu Navarovou, ale nebylo to tak, že bych se zbláznila do jednoho interpreta. Byla jsem sama holka s kytarou, neměla jsem lidi do kapely, takže jsem se profilovala jako písničkářka.
Co vás přimělo skládat si vlastní věci?
První písničky jsem si psala už jako malá, protože jsem to brala jako samozřejmost. Měla jsem za to, že každý muzikant nebo zpěvák je natolik kreativní, že si své písničky i sám skládá. Netušila jsem, že existují tací, kteří přijdou už k hotovému a „jen“ zpívají. Nebo že existují jen skladatelé, kteří píšou pro jiné. Vlastně si zatím moc nedokážu představit, že bych zpívala písničku, kterou pro mě složil někdo jiný. Ale nebráním se tomu, pokud na to někdy dojde, uvidím, jak mi to půjde.
Jak ty vaše rané pokusy zněly?
To byly takové dětské zpívánky, opravdu za něco to začalo stát až kolem dvanácti let, to už jsem začala i vystupovat veřejně na různých akcích, slavnostech a podobně.
Měla jste někdy nutkání jít třeba do SuperStar nebo něčeho podobného?Nikdy mě to nezajímalo. Porta byla jiná v tom, že jsem tam mohla prezentovat vlastní materiál, byla to vlastně podmínka účasti. To mě na tom lákalo. Nikdy mi totiž nepřišlo, že mou největší předností je zpěv jako takový, spíš si zakládám na tom, že si sama píšu písničky. To je pro mě nejdůležitější.
Zmínila jste skupinu Jelen. Díky ní jste se seznámila i se zpěvačkou Kateřinou Marií Tichou, která s ní vystupuje?
Ano, společně i tvoříme. Káťa teď pracuje na nové desce, takže se scházíme. Neprobíráme jen muziku, ale řešíme i životní události nebo jen tak krafeme o blbostech. Já jí pomáhám s hudbou a ona mě na oplátku pomáhá s texty. Jsem totiž dyslektik, dysgrafik a já nevím co ještě všechno „dys“, takže jsem ráda, když mi třeba řekne, že tohle slovo neexistuje. Občas si prostě vymýšlím novotvary.
Pořád vystupujete jen s kytarou a looperem?
Zatím ano, ale cítím, že bez kapely se v budoucnu neobejdu. Není to tak, že bych aktuálně aktivně někoho hledala, ale nejspíš to tak dopadne. Nacházím v sobě pořád víc života, drajvu a energie, což na pódiu mnohem lépe funguje s kapelou, než abych tam pobíhala sama. Ale určitě bych si chtěla zachovat i polohu s kytarou a looperem.
Jak jste na looper přišla? Inspiroval vás Ed Sheeran?
Ten byl až druhý, kterého jsem s ním objevila. Když jsem v těch dvanácti začala vystupovat veřejně, říkala jsem si, že by bylo dobré, abych nehrála jen na tu kytaru, ale měla trochu bohatší doprovod. Jenže nikdo kolem mě nebyl až takový blázen, aby do toho šel se mnou. A na YouTube jsem si našla video, kde muzikant Randolf Arriola pomocí looperu udělal coververzi mé oblíbené kapely U2. Přišlo mi to ohromné – že si můžu pomocí tohohle nástroje vlastně nasimulovat zvuk celé kapely. Pak teprve jsem objevila Eda Sheerana, který to dotáhl ještě dál a stal se mi velkou inspirací, co se s looperem dá dělat.
