Hlavní obsah

Michal Malátný z kapely Chinaski o novém albu: Je to bigbít, a ten nám sluší

Frihet znamená v norštině „svoboda“. Je to zároveň název dvanácté řadové desky skupiny Chinaski. Její členové ji natočili na břehu Norského moře, v dřevěném studiu nedaleko Alesundu pod produkčním dohledem Brita Grega Havera. Jako host se na ní objevuje Jiří Suchý. O okolnostech vzniku kolekce vypráví zpěvák a kytarista Michal Malátný.

Foto: Tomáš Beran

Skupina Chinaski, zleva Tomi Okres (baskytara), Michal Malátný (zpěv, kytara), Lukáš Pavlík (bicí), František Táborský (kytara) a Jan Steinsdörfer (klávesy). V této sestavě nahrála již své druhé album, které pokřtí na koncertech v klubech.

Článek

Je pro vás těžké vymýšlet pro alba názvy?

Myslím si, že název není až tak důležitý. Když je album dobré, může se jmenovat jakkoli.

My ho ale ve studiu tentokrát hodně řešili. Každý večer padl jeden nebo dva návrhy. Napsali jsme je fixou na papír a vylepili na zeď. Když jsme odjížděli, viselo na ní asi pětadvacet návrhů. Frihet mezi nimi ale nebyl.

Já si předtím s vědomím toho, že pojedeme natáčet do Norska, vzal norsko-český slovník a přeložil si názvy písniček. Jedna z nich se jmenuje Samota je svoboda, což se norsky řekne Ensomhet er frihet. Klukům z kapely se líbilo slovo frihet. Navíc jsme se v Norsku cítili svobodní a natáčení si užívali. Byl to takový pionýrský tábor na norském ostrově u moře, hor, v krásné zemi. Kvůli tomu všemu se deska jmenuje Frihet.

Měli jste čas si ten kus země projít?

Do nejbližšího města Alesund jsem se za těch čtrnáct dnů dostal jednou a jen na hodinu. Chtěl jsem ho vidět a využil jsem toho, že jsme museli něco koupit. Jinak nebyl na vycházky čas. Když měl někdo volno, šel se alespoň projít po pobřeží. Mně se to ale nepodařilo ani jednou.

Proč jste točili v Norsku?

Vsadili jsme na jistotu a dohodli se na spolupráci s Gregem Haverem, britským producentem, který teď žije na Novém Zélandu. Nahráli jsme s ním už dvě desky, Rockfield a Není nám do pláče. Vždycky se nám s ním skvěle dělalo, přišlo nám, že naší kapele rozumí. Dokáže z našich písniček vytáhnout to nejdůležitější, to, co my už třeba neslyšíme.

Když jsme ho oslovili, řekl nám, že s námi desku rád udělá, ale chtěl by nás opět vytáhnout z našeho prostředí. Navrhl pro nahrávání studia na řeckém ostrově Santorini a v Norsku.

My se nejdřív těšili do Řecka. Říkali jsme si, že si vezmeme plavky a strávíme pozdní jaro v teple. Potom se ale objevily technické problémy a my zvolili Norsko. Ve studiu jsme tam i bydleli. Nahrávali jsme od rána od deseti do večera do osmi, deseti hodin, a potom jsme seděli a skládali nové písně.

Čtyři už máme skoro hotové, a tak jsme si řekli, že je v listopadu nahrajeme. Jsme v tvůrčím laufu, tak proč toho nevyužít.

Každý ze členů Chinaski napsal na desku nejméně dvě písničky. V tomto ohledu je pestrá, protože má každý trochu jiný autorský rukopis. Bylo to záměrné?

Bylo to spontánní. Ve zkušebně jsme to pak před natáčením řešili s ohledem na to, aby byla deska celistvá a aby to pořád byli Chinaski. Mezi písněmi, které se nakonec na album nedostaly, jsme měli i jedno čisté funky. Pořád jsme ho hráli, vymýšleli jsme, jak ho ve finální verzi pojmout, ale nakonec jsme dospěli k závěru, že v našem podání není uvěřitelné.

Celkově si ale myslím, že se nám na albu povedlo vrátit se ke kytarovému zvuku. Už léta jsme o něm mluvili, ale tentokrát hrají v písničkách kytary prim. Nemůžu se dočkat, až je budeme hrát naživo. Je to bigbít, a ten nám sluší.

Bigbít k Chinaski patří, ale na desce jsou i výlety jinam. Třeba píseň Konec jistého Rambouska, ve které scatuje Jiří Suchý, je vyloženě divadelní. Jak se narodila?

Autorem hudby je náš baskytarista Tomi Okres. Před lety měl kapelu, která se jmenovala Cirkus. Měla v repertoáru píseň, která se mi strašně líbila. Řekl jsem Tomimu, že jsem z ní nadšen a zkusím přepsat její text do češtiny. On ale nefungoval, a tak jsme to celé dali k ledu. Na tu písničku jsem však nikdy nezapomněl.

Už osm let hraju v pražském divadle Semafor. Nedávno jsem konečně sebral odvahu a požádal Jiřího Suchého, hlavní osobnost divadla, o text. Trvalo dlouho, než jsem ho z něj dostal, nakonec mi ho ale napsal.

Můj první dojem nicméně nebyl dobrý. Řekl jsem si, že je tak divadelní, že není pro nás. Klukům z kapely se však líbil, a tak tu písničku hrajeme. Myslím si, že jsme se na ní při nahrávání vyřádili.

Foto: Tomáš Beran

Skupina Chinaski

Netypická píseň pro Chinaski je Metylalkohol. Je až psychedelická. Jak vznikla?

Její text jsem napsal před více než třiceti lety. V roce 1990 jsme jezdili k našemu bubeníkovi Pavlu Grohmanovi do vesnice Veliš, která leží u Jičína, do domu, jejž měl po dědovi. Byli jsme opojeni nedávnou revolucí, svobodou, chtěli jsme vést hipísácký život, plánovali jsme si, že budeme žít v komuně v nějakém podobném domě.

Pavel tam vymaloval strop na zeleno. Já pod ním jednou ležel a přišla mi na mysl báseň Jacquese Préverta Pod modrou oblohou metylalkoholu. Pod vlivem toho všeho jsem napsal text o zelené obloze, pod kterou se všichni máme rádi. Od té doby jsem ho nosil v hlavě, nikdy jsem ho nezapomněl.

Jednou mi Tomi Okres řekl, že má spoustu hudebních nápadů, abych mu poslal nějaký text. A tak jsem mu poslal tenhle. Přesně z něj vycítil tu až psychedelickou náladu a složil hudbu, která je skvělá. Je to píseň, kterou bychom v minulosti neudělali ani nevymysleli.

Chinaski mají v repertoáru spoustu písniček o lásce. Na nové desce je ale Láska je na nic, která má úplně jiný obsah. Je to změna názoru?

Na novém albu je více písní, které nejsou tak docela pozitivní. Třeba Samota je svoboda. Asi to přichází s věkem. Dnes už mi nepřijde všechno tak růžové, láska s sebou přináší i věci, které nejsou moc dobré a bolí.

Prvním impulsem však byl text Vlada Krausze. Je v něm řečeno, že láska je na nič, robí len problémy. Líbil se mi právě proto, že nebyl prvoplánově pozitivní. Přišlo mi dobré takovým textem sílu lásky trochu zpochybnit. Na desce jsou ale i písně láskyplné, pozitivní.

Úplně na konci je Smůla, krásná balada akorát tak na závěr alba…

Jednou v životě jsem točil film. Jmenoval se Chyťte doktora a režíroval ho Martin Dolenský. Před asi sedmi lety bohužel zemřel při autonehodě. Když jsme film dotočili, dal mi text a řekl mi, že kdyby se nám líbil, můžeme si ho vzít. Já na něj ale trochu zapomněl.

Předloni jsme se s rodinou stěhovali a já při tom našel ve skříni starý počítač. Než jsem ho dal dětem na hraní, zapnul jsem ho a na ploše jsem našel tenhle text. Bylo to jako vzkaz ze záhrobí. Přečetl jsem si ho a líbil se mi tak, že jsem ještě ten den vymyslel základní melodii.

S kapelou jsme pak tu písničku udělali v mnoha verzích, ale nakonec jsme ji zavrhli.

Po poslední zkoušce před odletem do Norska, když už byli všichni sbalení, jsem nicméně našemu klávesistovi Honzovi řekl, abychom si ji zahráli jen tak ve dvou. Udělali jsme to poprvé, podruhé, a kluci, kterým se už nechtělo nic vybalovat, nám ode dveří řekli, že je to dobré, abychom ji hráli ve dvou. Při nahrávání pak úplně vykvetla. Mám z ní velkou radost.

Když poslání písně Mám chuť zlobit trochu vytrhneme z kontextu, je mottem celého alba. Hrajete si, co chcete, máte z toho radost, nic vás nesvazuje. Je to tak?

Ano. Jsem otrok hudby a mám chuť zlobit. Mám chuť do života, do hraní, těším se na každý koncert, na kluky z kapely. Po těch letech a tolika deskách i úspěšných singlech už nemusím nikomu nic dokazovat a můžu si to užít. V tom dobrém smyslu slova. Navíc jsou v kapele vynikající muzikanti, a tak jsme to častokrát pěkně rozehráli i na albu.

V sobotu jsme v Třebíči zahájili sérii koncertních křtů alba. Kmotrem je vždy někdo z diváků, protože ti k nám patří. Na jeden koncert do Prahy přijede náš producent Greg Haver.

Související články

Výběr článků

Načítám