RECENZE: John Cale natočil hudební ekvivalent noirového románu

Poslouchat Mercy je jako číst napínavý román, všímat si stop a náznaků, které autor nenápadně rozesel na stránkách, a na konci se dobrat pointy a poskládat si kompletní mozaiku příběhu.

A při opakovaném poslechu/přečtení si uvědomit, že příběh, který John Cale se spoluhráči a hosty vypráví, je natolik mnohovrstevnatý, barevný a nejednoznačný, že po doznění posledního tónu máte chuť se ho něj znovu ponořit.

Můžete si být jistí, že budete zas a znovu překvapeni dalšími zákrutami, detaily, náladami a odstíny. Caleovo aktuální album roste a vyvíjí se s každým dalším přehráním, přičemž už při prvním oťukání zcela uhrane jedinečnou atmosférou, komplexností a vynalézavostí.

John Cale nehodlal nic uspěchat. Novinku vydal po jedenácti letech od předchozí velmi dobré Shifty Adventures In Nookie World, přičemž v roce 2016 představil kolekci M:FANS s upraveným a přearanžovaným materiálem skvělé desky Music For A New Society z roku 1982. Klasickému materiálu vtiskl čerstvý, mnohdy znepokojivý zvukový kabát a představil ho ve zcela novém světle, aniž popřel jeho podstatu.

Delší čekání na zcela nový Caleův autorský počin se v každém případě královsky vyplatilo.

Mercy překonává svého předchůdce a díky komplexnosti a jedinečné autorské vizi je jedním z nejpozoruhodnějších počinů v hudebníkově bohaté diskografii, v níž, pokud pomineme zásadní alba, která nahrál s kapelou The Velvet Underground, figurují klenoty jako Songs For Drella (společné album s Lou Reedem, na němž vzdali poctu Andymu Warholovi), Paris 1919 nebo Fear.

„Na životech záleží/na životech nezáleží“, znějí první slova úvodní skladby Mercy. „Vlci se připravují, koupí si další zbraně“, pokračuje text a znepokojivou nejednoznačnost podtrhuje potemnělá nálada, která se ani následujících skladbách neprojasní, tepající rytmika, kterou začnete vnímat až když se na ni skutečně soustředíte, a všude kolem poletující lupance, glitche, smyčky a další zvukové koření.

Calea v této skladbě doprovází americká umělkyně Laurel Halo, zabývající se experimentální elektronickou hudbou. Kromě ní se na desce pohostinsky podíleli britský hudebník Actress, zpěvačka Tei Shi nebo členové kapely Animal Collective. Skladba Everlasting Days, na níž se podíleli, patří díky hypnotické náladě a nečekanému zvratu v refrénu k vrcholným okamžikům desky.

Na kontrastech a momentech překvapení ostatně stojí celé album. Dalším krásným příkladem je skladba Moonstruck (Nico’s Song), věnované původem německé zpěvačce Nico, s níž John Cale coby člen The Velvet Underground spolupracoval na slavném „banánovém“ albu a produkoval jí několik sólových alb.

Mercy 95 % John Cale

Moonstruck začíná smyčcovým partem, který po necelé minutě utichne a slovo převezme elektronika. Smyčce se ale po chvíli vrátí, aby dokreslily vznešenou, pastorální náladu skladby.

Ponořit se do Mercy a nechat se jím unášet je vrcholně uspokojivý a intenzivní audiovizuální zážitek. Skladby vykreslují takřka hmatatelné vize blikajících neonů, zapadlých barů a zšeřelých koutů. Odehrávají se v hutné a dusné atmosféře, v níž se Cale vyzpívává ze svých pocitů z Brexitu, covidu, Donalda Trumpa v čele USA, změn klimatu, pravicového extremismu a podobně.

Bylo by ale zjednodušené vnímat album jako ponuré, tragické nebo depresivní. Caleova hudba není bezvýchodná, v hutných zvukových smyčkách a pozvolných rytmech je dostatek naděje a povzbuzení. Energie, kterou John Cale předává, není negativní. Nakonec vždy zvítězí radost nad dokonale promyšlenou a proaranžovanou hudbou, která se nenásilně říká o pozorný a soustředěný poslech.

A skutečnost, že album má perfektně vystavěnou dramaturgii, děj a gradaci můžeme brát jednak jako další plus, jednak jako potvrzení v úvodu vyřčeného přirovnání ke strhujícím způsobem napsané knize. John Cale natočil mimořádnou desku. Jak se občas píše, je teprve leden a už tu máme horkého kandidáta na jedno z alb roku? V případě Mercy to platí bezezbytku.