Bloudím světem
a slunce v zádech mám
už hezkou řádku let
a pořád mne něco táhne někam dál,
takovej už je svět.
Když láká
tě cesta k novým městům,
když láká
tě klidem černých lesů,
když láká
tě, tak musíš pořád dál jít.
Chtěl jsem
dřív v dětství všechno možné znát,
až řekl mi můj děd:
„Člověk se musí o poznání prát,
takovej už je svět“.
Buď vším, buď
ten tulák, co spí v polích,
buď vším, buď
tou ženou, co se bojí,
bud vším, buď
tím, o čem dokážeš ještě snít.
Chtěl bych sílu mít
a pěšky projít celým světem,
smutek lidem vzít,
s ptáky volně žít,
lásku svou
rozdat všem ženám, co se bojí,
poznat tuláky, co zvolna jdou
dnem i tmou.
Toužím najít místo, kde v trávě spí
tmou zašlápnutý květ,
soužím se láskou o níž dívky sní,
takovej už je svět.
Že skrývá
to, po čem tolik toužím,
že skrývá
to, čím se někdo souží,
že skrývá
písně, kterými by svět měl znít.
Chci svou sílu dát
do rukou těch šťastných lidí,
co se uměj smát,
jak děti si hrát,
lásku znát
by měli lidi v celém světě,
proto všechnu sílu svou
chci dát, chci dát, chci dát.
|
Petr Novák:
Abraxas:
