Kordony ze štítů a řady obušků,
přišli sem bránit pořádek a řád,
vodními děly a slznými granáty,
argument síly je Jidášova tvář.
Hledím jim do očí, necítím nenávist,
sám sebe musím tiše se ptát,
ač stojíme tváří v tvář dělí nás ve dvojí,
moc vlády peněz pravda a zášť.
Ti co stojí za hradbou šedivých antonů
jsou lidé jako my co chtějí žít,
nebrousí vědomě sekeru katovu
né každý sílu má proti proudu jít.
Poznávám pod maskou pochopů systému,
zbloudilá srdce co touží a sní,
těžké je přesvědčit tu skálu z mramoru,
o pravé svobodě co i v ní spí.
Zapomeňte na to už co od mala vám tvrdí,
zkuste sami přemýšlet jak by jste chtěli žít,
ten kdo je němou většinou nemá na co být hrdý,
pravidla předem určená, z předsudků pevná mříž.
Snad není vše ztracené a slunce může vyjít,
zatmění brzo pomine, stačí jen hodně chtít,
hledat, toužit, přemýšlet, nebát se býti jiný,
z pramenů čisté svobody nenasytně pít.
Potom snad odhodíš, obušek i svůj štít,
vystoupíš z řady, těch co váhají,
půjdem si v ústrety, stále blíž a blíž,
ledovce moci pak navždy roztají,
přidaj se ostatní, bude nás víc a víc,
stěží nás někdo potom zastaví
a slzy radosti i trocha dojetí
tu smutnou minulost ze srdcí odplaví,
pak to snad pochopí ti co rozkazují,
výložky z ramen si s hanbou strhají
a bílí holubi do ulic vyletí
začne pak nové snad lepší století,
zvítězí rozum nad lidským sobectvím
steží si někdo to dneska představí,
nazvi to jak jen chceš, třebas i bláznovstvím
vždyť i tvé srdce touží a sní... |
